Sadista

Nedávno si mi postěžoval jeden ředitel, že stále ještě není dobrý šéf. Povídal: „Po tolika letech stále neumím vyhodit zaměstnance bez mrknutí oka.“

Ten výrok mě zděsil. Skutečně si šéfové mají myslet, že výpověď jakéhokoliv člověka mají přijímat s lehkým srdcem? Kde se bere tento bláznivý názor?

Povězme si tedy nahlas. Šéf nemá být bezcitný, ani sadista. Pokud vám i po letech trhá srdce, když máte přijmout tvrdé rozhodnutí, tak jste NORMÁLNÍ. Soucit s člověkem je správná reakce. Dobrota je dobrá.

Samozřejmě, život občas přinese situace, kdy budete MUSET někoho vyhodit. V tomto článku vás nepřemlouvám k tomu, abyste nepropustili zaměstnance, když je to NUTNÉ. Chci však říci, že je normální, když se při tom cítíte špatně.

Nepřijmete někoho s úmyslem poslat ho zase pryč. Doufáte, že bude dobře pracovat, že bude pro firmu užitečný a vy budete mít pro něho dost práce, aby se nemusel obávat o zaměstnání.

Chápu, že šéfové by někdy nejraději zatvrdili svoje srdce, aby se při propouštění nemuseli trápit. Často odkládají tvrdá rozhodnutí za rozumnou hranici. Musí se naučit, že občas je nutné někoho poslat z firmy pryč. Když je to nutné, tak je to nutné. Udělejte to, co je potřeba a neváhejte, když nastal správný čas. Je to v zájmu skupiny lidí, kteří spolu tvoří firmu. Nepodaří se vám vždy vybrat dobrého člověka, někdy je problém výkonnost, někdy se zkazí jak plyne čas.

Dobrý šéf miluje svoje lidi. Jakmile musí někoho propustit, tak to udělá, ale ať nečeká, že si na to zvykne. Když ho to bude trápit, je to projev normálnosti.

Odvaha není absence strachu. Je to jít do toho, NAVZDORY strachu.

Propustit člověka není nelidské. Šéf ví, kdy je třeba to udělat, a udělá to. Jeho rozpaky a smutek jsou projevem lidskosti.