Nás učili věci opravovat

Jednomu manželskému páru, kde oba už měli přes 90 let, prožili spolu celý život a i na fotografii bylo vidět, jak jsou spolu rádi, položili otázku, jaký je jejich recept na tak dlouhé manželství. Odpověděli něco ve smyslu, že i když se mají rádi, tak samozřejmě ne vždy bylo vše zalité sluncem, museli toho spolu hodně ustát a nejednou se ve vztahu dostali až na hranu. Takovou odpověď jsme od nich víceméně asi očekávali. Ale jedna nenápadná myšlenka, kterou vyslovili, mě zasáhla. Řekli: „Víte, když my jsme byli mladí, tak nás učili, že když se něco pokazí, je potřeba to opravit, ne vyměnit.“

Je oprava jediné řešení?

V tom momentě jsem měl před očima svou mámu. Úplně jsem viděl, jak vzala jehlu a nit, když jsme proděravěli ponožky, díru opravila a my je nosili dál. Stejně tak montérky. Měli jsme na nich už třetí vrstvu záplat, ale stále držely pohromadě a my je mohli používat na zahradě. Jednoduše i ona byla naučená věci nevyhazovat, ale udržovat při životě.

Tím nechci říct, že máme doma opravovat děravé ponožky či potrhané montérky. Doba se vyvíjí a dnes máme mnohem víc možností nahradit pokažené věci novými, lepšími. Nemluvě o tom, že oprava samotná by byla mnohdy dražší než výměna za nové. To je samozřejmě v pořádku, nežijeme v jeskyni, život jde dopředu.

Neřeším…vyměním…nebo ne?

Problémem však je, že model „neřešit, vyměnit za nové“ jsme dnes převzali z oblasti ponožek a jiných spotřebních věcí i do oblasti vztahů. Často pozoruji na lidech kolem sebe postoj typu: „Když se mi na mé práci či partnerovi něco nelíbí, odcházím. Nevím, proč bych se měl snažit něco zvládnout či vykomunikovat. Jednoduše jdu dál a hotovo, vždyť to není žádný problém.“

Myslím si, že výše zmíněná tradiční myšlenka starých manželů je stále funkční. Ano, prožili ve svém soužití i nelehká období, mnohdy toho měli plné zuby a tisíc „rozumných“ důvodů do toho kopnout. Ale nikdy to neudělali a na konci jsou obdivovanými vítězi, kteří mají být opravdu na co hrdí. Třeba na to, že nehledali v životě zkratky a přicházející situace poctivě zvládli.

Podobný postoj ke vztahům pozoruji i u mnoha úspěšných podnikatelů, kteří to dotáhli daleko a mají kolem sebe kvalitní a stabilní týmy. Jsou to zpravidla šéfové, kteří mají své lidi skutečně rádi. Mají otevřená srdce a mnohem víc než chytrá manažerská manipulace jim ve finále pomáhá lidský přístup k zaměstnancům. Ne že by neuměli bouchnout do stolu a zjednat nápravu. Když je to zapotřebí, udělají to. Ale i když tak musejí učinit, druhá strana z nich cítí mnohem více lidskosti a snahy věci zvládnout než chladné oči a odstup vítěze.

Po dobrém to nejde?

Někdy můžete mít v životě pocit, že musíte být na lidi přísní a nepříjemní. Nebo že musíte být dostatečně zlí, abyste džungli kolem sebe přežili či něco dokázali. Ale i přes tento pocit ve vás zpravidla někde vzadu hlodá, že pro budování dlouhodobých vztahů to není ta správná cesta. A není. Největší devízou je být slušný, mít lidi rád a přitom od nich vyžadovat nasazení nebo nutné kroky ke zvládnutí všeho potřebného. Samozřejmě když někdo nechce, dejte ho pryč. Ale ani tehdy do toho nemusí vstupovat zášť. Takové jednání je v první řadě projevem vaší velikosti, vnitřní stability, ne slabosti, jak si to někteří kolem možná budou vykládat. A kdo se to naučí, tomu se naskýtá cesta k mnohem hodnotnějšímu a pokojnějšímu životu.