Nás učili věci opravovat…

Jednomu manželskému páru, kde oba už měli přes 90 let, prožili spolu celý život a i na fotografiích bylo vidět, jak jsou rádi spolu, dali otázku, jaký je jejich recept na tak dlouhé a šťastné manželství.

Samozřejmě řekli, že ne vždy to bylo jednoduché, že toho museli spolu mnoho ustát a nejednou byli v jejich vztahu na hraně. Takovou odpověď jsme od nich více méně asi i očekávali. Ale jedna nenápadná myšlenka, kterou pověděli, mě skutečně oslovila. Řekli: “Víte, my, když jsme byli mladí, tak nás učili, že když se něco pokazí, tak je třeba to opravit, ne vyměnit”.

U nás v rodině to fungovalo stejně

V tom momentě jsem měl před očima svoji matku. Úplně jsem viděl, jak když jsme prodřeli ponožky, chytila dřevěný hříbek, vzala jehlu a nit, díru opravila a my jsme je nosili dále. Právě tak i montérky. Měli jsme na nich i tři vrstvy záplat, ale stále drželi pohromadě a my jsme je mohli používat při práci na zahradě. Jednoduše ona byla vážně naučená věci neodhazovat, ale udržovat je při životě.

Tímto nechci povědět, že máme dnes doma opravovat děravé ponožky či roztrhané montérky. Samozřejmě doba se vyvíjí a dnes máme o mnoho více možností věci nahradit novými, lepšími, nemusíme se babrat opravou podrážky na botě, aby ještě něco vydrželi. Dnes je dokonce někdy samotná oprava dražší, než výměna za nové. A to je skutečně v pořádku, vážně nemáme žít v jeskyni, život jde dopředu.

Problémem však zůstává, že jsme převzali model “vyměnit za nové” nejen do oblasti ponožek či jiných spotřebních věcí, ale i do oblasti vztahů. To, co nejednou pozoruji na lidech kolem sebe – tato práce se mi nelíbí – nic, jdu pryč, nebudu tu nic řešit. Půjdu na další pohovor, to není žádný problém. Anebo v oblasti soukromí. S touto ženou sice žiji, ale tamta je hezčí. V pohodě, vyměním, bez problému.

Šéf a jeho vztah k podřízeným

Ať už je “moderní doba” jaká je, to, co už dlouhé roky pozoruji, že mnohokrát vzpomínaná tradiční myšlenka těchto manželů je stále velmi funkční i v řízení lidí. Skutečné osobnosti mezi šéfy a majiteli, kteří to dotáhli vážně daleko a kteří mají okolo sebe velmi kvalitní a stabilní týmy, to jsou šéfové, kteří mají své lidi skutečně rádi. Mají srdce otevřené a o mnoho více, než chytrá manažerská manipulace s ostatními, jim ve finále pomáhá jejich lidský přístup a vztah k podřízeným, který nenechávají v sobě udusit. Ne že by neuměli bouchnout do stolu a sjednat nápravu, to ne. A pokud je to potřeba, tak to i udělají. Ale když už to musí udělat, druhá strana z nich stále cítí “člověčinu” a snahu věci zvládnout, více než chladné oči a odstup vítěze.

Někdy můžeme mít pocit, že je zapotřebí být na lidi tvrdý, přísný, nepříjemný. Anebo že musíme být dostatečně zlí, abychom v džungli okolo nás přežili. Ale i tak v nás zpravidla něco hlodá, že na budování dlouhodobých vztahů to není ta správná cesta. Skutečně není. Naší největší hodnotou, kterou máme, je naše schopnost rozumět, být slušní, dělat správné a přiměřené kroky na zvládnutí všeho potřebného. Ve finále jediná cesta, jak něco skutečně vyřešit a dostat to do dobrého bodu, je zachovat si laskavost, kterou má v srdci každý z nás. Je to asi jedna z největších ctností, jakou můžeme mít.

Ano, prožívali ve svém soužití i nelehká období, nejednou toho měli plné zuby a tisíc “rozumných” důvodů kopnout do toho druhého. Ale nikdy to neudělali a na konci jsou obdivovanými vítězi, kteří mají skutečně být na co pyšní. Mohou být hrdí na to, že nehledali v životě zkratky a přicházející situace v něm poctivě zvládali.