Kvalita života a řemeslo?

To, co by si přála absolutní většina normálních rodičů, je šťastný a naplněný život jejich dětí. Rodiče jsou častokrát ochotní vzdát se mnoha výhod a pohodlí, aby svým dětem zajistili lepší podmínky, než měli oni sami v jejich věku. 

Je to normální a naprosto v pořádku, pokud se rodičům podaří zachovat určitý nadhled v tom, že se nesnaží zbavit své děti všech problémů, potíží a barier. Určitá míra problémů je totiž zdravá a udržuje zájem o život.

A naopak, není více nešťastného člověka, než je ten, který nemá už žádné problémy a všechno kolem něj je vyřešené. Příkladem mohou být děti bohatých podnikatelů, které mají vše, na co si vzpomenou, ale často nejsou vedeny k tomu, aby přispívaly, jejich rodina nepotřebuje jejich práci. A ony končí u alkoholu a drog, pokud nenajdou motivující prostředí, ve kterém se skutečně zapojí a najdou svou rovnováhu v životě.

Druhým negativním extrémem může být to, že děti množství a závažnost problémů úplně drtí a válcuje. Stav, kdy je toho na ně moc a ony neví, kudy kam.

Jak mohou pomoci rodiče? Tak, že děti ochrání před destruktivními problémy a nebezpečnými situacemi, ale nezbaví je problémů zcela. Aby měly zájem o svou budoucnost a musely si ji zasloužit a trošku vybojovat.

Naučit se řemeslu

Jednou z nejdůležitějších věcí pro stabilitu a štěstí člověka je to, aby našel své řemeslo. Tímto slovem – řemeslo –  bych nazval oblast nebo aktivitu, která je prospěšná pro život a ostatní lidi. Díky tomu, že jedinec ovládá nějaké řemeslo, má jistotu, že je jeho místo ve společnosti ostatních jisté. Ví, že dokáže být ostatním užitečný a není odkázán na jejich milost jako nějaký žebrák. Zná svou hodnotu a ví, že není pro ostatní přítěží. Platí to i pro děti – všimli jste si, jak hrdé je dítě, když ho necháme dospělým s něčím pomoci a ono svůj úkol zvládne?

A naopak, jak se cítí člověk, který se žádnému řemeslu nenaučil, který neví, jak zajistí rodinu, za co si koupí šaty a kde bude bydlet? Jak se cítí člověk, když stále musí žebrat u bank či lichvářů o půjčky a hypotéky, protože nedokáže svou vlastní prací vygenerovat žádnou hodnotu, kterou mu jeho zaměstnavatel rád zaplatí?

Můžeme se zlobit na školy, které nevedou děti k praktickým dovednostem, žádaným firmami, ale autoritářsky je nutí učit se nazpaměť informace, se kterými se už v životě nesetkají. A také jim řeknou jen velmi málo z toho, co budou denně potřebovat.

Můžeme se zlobit na stát, který se snaží nedostatečně rekvalifikovat lidi, kteří nebyli schopní nebo neměli příležitost učit se od někoho zkušenějšího a získat své řemeslo z druhé ruky.

A můžeme si sami dávat za vinu za to, že nám naše vlastní nedostatečná řemeslná zručnost, díky které musíme pracovat příliš dlouho, abychom si zajistili dostatečný příjem, neumožňuje dávat příklad vlastním dětem a také je doma zaměstnávat. Nemáme na ně totiž čas, když jsme neustále v práci.

Investice do budoucnosti

Suma sumárum aneb morální ponaučení z předchozí úvahy? Pokud chceme dětem skutečně pomoci, investujme do jejich řemesla. Pomozme jim získat praktické dovednosti, které jim umožní se o sebe starat samostatně. Veďme je k práci, zapojme je do domácích povinností a pomozme jim získávat dobré, prakticky použitelné vzdělání. Pomozme jim rozvinout jejich talent a přirozený zájem do formy prakticky zvládnuté role v nějakém zaměstnání. Nechme je získat alespoň jednu řemeslnou zručnost, která je uživí. Kromě lásky a zájmu jim nic lepšího než řemeslo dát nemůžeme.