Jak se postavit k chybám?

Chybujeme neradi

Asi se shodneme na tom, že nikdo z nás nedělá rád chyby. Naopak. Pokud uděláme chybu, často máme tendenci hledat důvody, proč jsme jednali tak, jak jsme jednali, a proč to vlastně bylo celé správné. Někdy se dokonce hájíme i tehdy, jsou-li naše pochybení či selhání evidentní a přinášejí hlavně problémy. Jednoduše uznat, že se mýlíme, bývá pro většinu z nás obtížné. A pokud danému člověku tvrdými argumenty dokážeme, že chybu udělal, dokonce veřejně před ostatními, dochází k jeho ještě větší degradaci. Je jedno, že technicky „máme pravdu“. Ten člověk byl ponížen a bude stát proti nám.

Smysl vytýkání

Smyslem vytýkání nemá být druhou stranu usvědčit či přizabít, ale posunout dopředu. Proto musíte zvolit takovou formu, jakou druhá strana dokáže ustát. To je velmi důležité. Pokud je někdo stabilní a vyrovnanou osobností, komunikace na něj v oblasti chyb může být přímější než na někoho, kdo si je vnitřně nejistý či má za sebou mnoho selhání.
Pokud se bavíme o klíčových pozicích ve firmě, samozřejmě na nich potřebujete mít stabilní lidi, kteří nepotřebují desetkrát pochválit, abyste pak mohli jejich chybu alespoň naznačit, a přesto dostanete obrannou reakci. Management musí být při řešení situací věcný, nikoli vztahovačný či závislý na permanentní plusové komunikaci. Ale samozřejmě pozitivní zpětnou vazbu potřebuje i on.

Postoj je důležitý

Co při vytýkání také velmi pomáhá, je váš celkový postoj k danému člověku. Pokud od vás průběžně a nahlas slyší i to, že dělá věci i dobře, tak případné přijetí výtky pro něho bude mnohem jednodušší. A naopak. Není možné výčitkami zlepšit člověka, když na něm nevidíte nic hodnotného. Člověk, který od vás nemá téměř žádnou plusovou zpětnou vazbu a dostává pouze výtky, se uzavře.

Forma výtky

Další pohled na chyby lidí kolem nás, i na své vlastní, může být následující. Jestliže je zapotřebí označit něco za chybu, nejhorší forma výtky je forma „TY jsi to…“ Mnohem lepší než označit viníka, je označit chybu samotnou. „TY jsi to…“ nahradit „TOTO není v pořádku, to musíme napravit“. Ukažte prstem na chybu, ne na člověka samotného. Pro psychiku člověka je tato forma mnohem průchodnější a méně destruktivní.

To nejzásadnější

A teď to nejhlavnější, co když budete v oblasti zvládání chyb následovat, všechny předchozí řádky se násobně zjednoduší. Násobně.

Budujte prostředí a kulturu, kde se na chyby pohlíží jako na běžnou součást života a jako na možnost naučit se něco nového. Dá se snadno dokázat, že budoucí úspěšné skupiny dělají na začátku podobný počet chyb jako ty budoucí neúspěšné. Učí se obě strany. Rozdíl se začne projevovat v tom, že v úspěšných skupinách je v pořádku chyby zveřejňovat, brát si z nich veřejné poučení a necítit se při tom jako na pranýři. Chyby v takových skupinách se stávají hnacím motorem, který ukazuje cesty ke zlepšení. V neúspěšných týmech jsou chyby spojovány s negativismem, lidé jsou za ně až shazováni a bojuje se hlavně za to, aby to, co bylo třeba už dávno zkusit změnit, změněno nebylo.

V úspěšných týmech s dobrou kulturou se lidé cítí bezpečně, sebejistě, proto své chyby bez zábran přiznají nebo o pomoc při jejich řešení sami požádají. Vědí, že to pro ně nebude bolestivé a že to pomůže jim i celému okolí. Proto se úspěšné skupiny od těch neúspěšných liší také v kvalitě vztahů. V neúspěšných týmech se v první řadě hlídá vlastní pozice, budují se skupinky, lidé jsou opatrní, chyby se nepřiznávají nebo zametají pod koberec. Tím se celá skupina ochuzuje o efektivní progres pro život tak potřebný.

Pokud bychom přijali bláznivé rozhodnutí, že za žádnou cenu nebudeme dělat chyby, rezignovali bychom tím na jakoukoli příchozí výzvu, nevyzkoušeli bychom nové věci, nesetkávali se s novými lidmi. Chyby k životu patří, rozhodující je postoj k nim. Postoj nás jako jednotlivců a postoj skupiny, do které patříme. Máte-li správné nastavení, chyby dělat přestanete. Pouze začnete sklízet poučení a moudrost z toho, co jste vyzkoušeli a nevyšlo podle představ.