Téma komunikace je velmi rozsáhlé. Často si myslíme, že stačí umět mluvit. Další představa o komunikaci se často točí kolem toho, jak si zajistit, že se moje myšlenky a představy dostanou do hlav druhých a oni jako kouzelným proutkem začnou dělat přesně to, co jsem zamýšlel. A ouha, často nám to nefunguje. Mluvíme, křičíme, a když to nejde ještě více křičíme a pak propadáme beznaději, že se stále nic neděje.
Vzpomínám si, jak viděl jednu situaci. Táta doma řekne svému pubertálnímu synovi, aby šel vynést koš. Celkem v klidu a bez napětí. Synáček projde kolem, jako by nic neslyšel a odkráčí do pokoje. Chvilku se nic neděje. Táta pomalu vykročí za synem a již je cítit, že napětí stoupá. Otevře dveře do synova pokoje a důrazněji pronese: „Ty jsi mě neslyšel? Koukej se sebrat a vynést ten koš!“ Po několika minutách se stále nic neděje a pak to propukne. Otec to už nevydrží, ani koukání na fotbal v televizi ho tak nebere, když vidí, jak ho má syn na háku. Energicky vyrazí za synáčkem, který paří nějakou hru na počítači a síla hlasu, kterou pronáší svojí žádost o vynesení koše se podobá hřmění za pořádné letní bouře.
Jsem si jist, že bychom našli spoustu velmi podobných případů i z profesního života, kdy máme pocit, že zajistit si, abychom byli vyslechnuti a nedej bože dokonce se i prosadili, je nadlidský výkon. V takových situacích si často myslíme, že ti druzí nám to snad dělají schválně a není šance s nimi hnout.
Proč se nedaří myšlenku, kterou jsme měli, vůbec přemístit ke druhým a prosadit se?
Za prvé se podívejte na ten fakt, že ani v jedné se shora uvedených situací si ten, kdo potřeboval přenést myšlenku ke druhému, ani nedal práci s tím, aby si zajistil, že mu ten druhý věnuje pozornost a je připraven vůbec jakoukoli komunikaci přijmout. Je to jako bychom jeli se zbožím do nějakého skladu a neměli zjištěno, jestli tam ještě, až tam dorazíme, vůbec někdo bude, kdo je schopen zboží převzít. Víte, že něco takového bychom neudělali. Připadá nám samozřejmé, že si předem zajistíme, že tam někdo na nás počká, nebo vyjdeme dříve, abychom tam někoho odpovědného zastihli.
Za druhé, abychom se dokázali prosadit, musíme mít vůbec záměr. Co to je? Záměr je jako bychom se snažili střelit do terče. Zamířit a chtít se trefit. To je záměr. Naše chtění přenést komunikaci, „trefit se“. Záměr má co společného i s prvním bodem, se získáním a udržením pozornosti toho druhého.
Takže, chci-li se prosadit, musím chtít. Navzdory tomu, co přijde.
Zde je však nejčastější problém. Pokud se někdy a opakovaně spálíme, pokud se nám několikrát nepodaří komunikaci přenést a prosadit se, začínáme mít pocit, že to nevyjde. A to je konec. To je, jako bychom zatáhli ruční brzdu a snažili se jet autem. Nic moc to nepojede. Sice motor bude řvát na plné otáčky, ale nepojede to.
Slyšel jsem jednu moudrou myšlenku: „Největším nepřítelem v uskutečňování věcí není okolí, které se nás snaží odradit a zastavit, ale mi sami. My sami s našimi vlastními protizáměry.“
Všimněte si, že když nám o něco opravdu, opravdu jde, není síly, která by nás od toho dokázala odradit. Dokonce se nám zdá, že i to, co druhým říkáme, jako by k nim procházelo jako po másle. Věřte mi, že to není tím, že by byli ostatní ochotnější nebo přístupnější. Je to hlavně proto, že nepochybujete o tom, že by se to nemělo podařit. Sami jsme naprosto a bezvýhradně přesvědčeni o tom, že se to podaří. A to je jediný důvod, že se to podaří. Věřte nebo ne, štěstí a jiné mysteriózní příčiny s tím nemají nic společného.